[úryvek z cestopisu - Anton Sokolov]
Lidé, s nimiž jsem vyplul, jsou dobří námořníci. Není pochyb o tom, že dobrá polovina z nich má za sebou službu na pirátských lodích ze serkonanského souostroví. Nebo bych o nich spíš měl mluvit v minulém čase. Polovina z nich totiž zemřela dřív, nežli nás vzdálený kontinent přivítal svými rozeklanými útesy. Na vině bylo zvracení, vzájemné bojůvky i otrava hejnem malých rybek. Ty vylétaly nad vlny jako ptáci, po stovkách dopadaly na palubu a ty, jichž se dotkly, otrávili svými ostrými trny. Dva přes palubu shodil poryv prudkého nárazového větru. Tichý tyvijský navigátor prostě zemřel na svém lůžku, zachumlaný do bílých kožešin a s očima hrůzou rozevřenýma. Pandýsie je mnohem dále, než si většina z nás dokáže představit, a jen málokdo tuto vzdálenost dokázal překonat. Další námořníci zahynuli při šplhání na útesy a teď tu stojím jen s hrstkou věrných a před námi se rozkládá nejrozhlehlejší země, jaká existuje. Moji druhové jsou vyděšení, neboť nyní je mrtev i kapitán - bodlo ho jakési zvíře, které se podobalo stepnímu krtkovi a při dotyku propuklo v jakousi křečovitou zuřivost. A tak velení padlo na mě.