[úryvek z řady rozhovorů s prostými dělníky - krysařka Lena]
Kdysi stačilo v noci vzít pytel, hřeby pobitý klacek a nachytat tolik krys, kolik jste unesli. Městská stráž za ně platila na váhu. Můj muž Benjamin a já jsme většinou pracovali sami, a tak jsme se uživili. Když jsme někde narazili na místo, kde byly krysy zvlášť útočné, najali jsme si bandu kluků z ulice - těch menších, aby nedělali problémy. Platili jsme jim chlebem a jablečným ciderem.
Když ale přišel ten mor, krysy se změnily. Byly agresivnější, větší a o něco rychlejší. Museli jste si dávat pozor. Když vás zahnaly do kouta, zaútočily a všechny se na vás sesypaly. Párkrát jsem jen taktak utekla do stok a byla jsem ráda, že jsem si zachránila kůži. Jejich kousance bolí, ale horší jsou ty zvuky, které vydávají. Ty vás pak pořád děsí ve snech.
Jak začalo jít do tuhého, městská stráž začala líp platit. To ale dlouho netrvalo, protože až moc lidí těm mrchám posloužilo za potravu. Stačí jeden chybný krok a všecky se na vás sesypou a ožerou vás až na kost. Tak jsem taky přišla o chudáka Benjiho.