[Nesouvislé blábolení jedné ženy z ulice]
Samozřejmě že ti to řeknu, zlato. Nebudu před tebou vůbec nic skrývat.
Všechny ty bezútěšné dny mého života by se daly přirovnat k oknům v domě. To kuchyňské kouká do zahrady, kde brouci ožírají listy a zbytky zakrslých stonků. Mezi řadami popínavých vinných rév probleskuje mezi hroudami hlíny cosi světlého – někdo tu něco zabalil do pokrývky a uložil k odpočinku.
Přední pokoj má výhled na ulici, kde sousedé zapalují domy a zabarikádovávají se uvnitř. Příjemné teploučko, zlato.
A nezapomínejme ani na ložnici. Z ní je vidět do tmavé, pochmurné uličky, kde si partička chuligánů hraje s nějakým starcem. První dva ho mlátí holemi a dívka mu rozkopává stará, seschlá žebra. Páni, kéž bych ty jeho kosti mohla vyvařit v kotli!
V mém domě už nikdo nebydlí, zlato. Nikdo, s kým by ses chtěl setkat.
Když jsme tam s mužem přebývali, byli jsme dobří, moc dobří lidé. Každý mi říkal Vero Moray, tvůj dům je vznešený jak sídlo Boyleových. Nebo možná ještě lepší. Tvé večeře jsou velkolepé a tvé oslavy nezapomenutelné.
Když mi mladý Sokolov přišel vymalovat podobiznu, byla jsem ještě pořád v nejlepších letech. Oslnivá, pravil. A to sotva vyrostl z dětských střevíčků, tak mladý, a přesto už portrétoval všechny nejlepší lidi v zemi. Každý chtěl být zpodobněný jeho rukou, všichni moji přátelé po tom toužili. Ale já byla jediná, zlato, jediná, jejíž obraz se za pěknou sumu peněz blyštil na plátně.
Ale náš život nebyly jen oslavy a malby. Můj muž a já jsme nepobývali jen doma, kdepak. Cestovali jsme, on a já, až do dálných končin ostrovů. Zejména na rudé útesy Pandyssie, kde jsme kopali v kameni a pak jsme se s blikajícími svíčkami v rukou plazili jeskyněmi, z nichž přecházel zrak. Narazili jsme na spoustu drahocenností, ale nic nebylo vzácnější než ten chlapec s černýma očima, zlato. Všechny ty značky a kosti, vyryté tak hluboko a vycíděné do tak jasného lesku.
Vzala jsem si ty staré kosti domů. Ukryla jsem je před svým mužem. Sama jsem se naučila, jak je vyvařit a opracovat. Byly z nich dobré dárky, zlato. Ten malý němý kluk si je vzal domů. Měl je moc rád. Pořád se vracel a nosil mi nové a nové kosti. Zdvíhal je do výše tak, aby se odrážely v jeho černých očích. Jeho ústa byla tichá, jeho oči však říkaly: Babi, vyřezej mi z těch kostí něco. Dej mi další dárek. A chodil tak daleko, tak daleko, až k Dunwall Tower. Vrchní císařský popravčí. Můj němý chlapeček a jeho nablýskaný meč.
Víš, potřebovala jsem lepší kosti. Lepší kosti, z nichž bych mohla vyřezávat a leštit je, oškrabávat je a nablýskávat. Můj milý manžel už byl starý a pořád unavený. Uvařila jsem mu polévku a pak onemocněl. Lepší kosti, to bylo všechno. Pro mého němého chlapečka, opracované ve jménu černookého. Ale když můj muž skonal a odešel v podobě narozeninových dárků, už jsem tu nechtěla bydlet dál.
Teď jsem stará a nemám téměř nikoho, komu bych mohla své dárky věnovat. Propadávají mezi odpadky Bábi Hadrové a slouží jako potrava ptáčkům, kteří se mi slétají k nohám. Nikdo už nechce čaj, zlato. Zvláště ti hrubiání z Bottle Street. Slackjaw a jeho hoši, ti se rádi pletou do věcí stařeny, která si jen chce hledět svého.
Nakonec budu zase s ním. Ty a já v ponuré noci, s hvězdami nad námi i pod námi. A vždycky tu ještě bude ten černooký, zlato.