Verze 1
[úryvek z krátkého příběhu, jenž vypráví o setkání se zabijákem Daudem]
Milý čtenáři, ujišťuji tě, že dnes jsi své peníze neutratil zbůhdarma. To, co se tu dočteš, ti možná jednoho dne zachrání život i zdravý rozum. Dosud nikdo nespatřil Postrach Dunwallu a přežil to, aby pak mohl o tomto setkání vyprávět. Až do dneška.
Slunce zapadalo a ke krvavé obloze se jako obří hrudní koš vzpínaly zuhelnatělé trosky jatek. Vzduchem se linul puch spáleného masa – lidského i velrybího. Z popela a trámů se náhle vynořil Daud. Tělo měl pokryté plameny a pokryté tolika ranami, že by je žádný smrtelník nepřežil. Na zem vrhal dlouhý stín, který odhaloval jeho pravou podobu – rohatého tvora stvořeného kacířskými čáry. Jeho skutečný vzhled, můj milý čtenáři, je příliš děsivý, než aby jej bylo možné popsat. Bezpochyby to je jakýsi čaroděj zplozený Nicotou. Z trosek jatek za jeho zády se ozývalo sténání umírajících dělníků, on však jejich prosby nevyslyšel; ani nehnul brvou, jako by je vůbec nevnímal. Jeho srdce je totiž chladnější než tyvijský led.
Místo toho ze sebe vydal hrdelní triumfální výkřik, jehož síla připravila ty nebohé umírající dělníky o poslední doušky života, a dal se po střechách na útěk zpět do svého doupěte. Měl jsem za to, že tím vše končí. Pak jsem ale zaslechl hudbu. Z okolní uličky začala vycházet skřípavá kovová hudba vševidoucích a já pochopil, že se schyluje k boji. Jen můj smysl pro povinnost vůči padlým spoluobčanům Dunwallu zabránil tomu, aby se mě zmocnil strach. Opatrně jsem se tedy připlížil k jejímu ústí a získal tak lepší výhled.
Statečný oddíl vševidoucích tam zajal jednoho z Daudových pobočníků. Ten muž nebo žena – pod tím velrybářským oblečením z tlusté kůže nebylo nic poznat – ležel na zemi svázaný silnými provazy, vševidoucí postávali všude kolem. Přestali být ostražití... a to se jim stalo osudným.
Daud seskočil z výšky a přísahám na svou duši, že se snášel k zemi jako lovící jestřáb. Vtrhl mezi ně bez jediného hlásku. Jako první zemřel ten, který měl na starost hudbu; Daud mu holýma rukama utrhl hlavu. Tóny písně v jednom táhlém falešném skřeku utichly. Pak jsem sledoval, jak se tento nejobávanější zabiják naší doby změnil ve smršť kůže, kovu a krve a jak se bez viditelné námahy vyhýbá kulkám i čepelím. Poslední vševidoucí – jistě bez sebe hrůzou z pohledu na to, jak rychle všichni jeho bratři zemřeli – padl na kolena a prosil o milost. Daud vyřkl jediné slovo, ze kterého se mi sevřely všechny vnitřnosti v těle. Vševidoucí se dal do šíleného jeku, až se mu po chvílí rozletěla maska vedví, jako by do ní někdo udeřil dlátem a kladivem, a vzniklou prasklinou vytryskla krev, jež zkropila Daudovy boty.
V tu chvíli jsem zavřel oči; už jsem neměl sílu přihlížet dalším hrůznostem. Jen jsem doufal, že jestli mě ten zlořečený kacíř objeví, ukončí můj život rychle. Když jsem je však znovu otevřel, nebylo po Daudovi ani stopy. To bylo naposledy, co jsem Postrach Dunwallu spatřil.
Vyslyš tedy má varovná slova, milý čtenáři. Pokud tobě nebo někomu tobě milému zkříží cestu podivný stín, nebo když zaslechneš ze střechy byť jen náznak šeptem pronášeného temného slova, dej se na útěk. Na nic nečekej a vezmi nohy na ramena.