[úryvek z cestovního deníku starého velrybáře]
Příběh velrybáře, část 2. aneb Poslední cesta
Po více než čtvrt století velrybaření už nemám sílu pokračovat dál. Viděl jsem všechny kouty Ostrovů a vydělal jsem si víc, než leckdo spatří za celý život. Ale to všechno je pryč. Přežil jsem císaře a byl jsem svědkem toho, jak na trůn usedla jeho dcera, krásná a mladá, a jak ji zavraždili. Takový už je život - všechno krásné musí zemřít. Jedl jsem v každém přístavu známého světa a brázdil jsem ty nejosamělejší vody, jaké si dovedete představit. Spatřil jsem útesy kolem Pandýsie, ale ani ta nejhezčí podívaná mi nepřinesla radost. Všechna ta léta jsou plná dlouhých, hladkých mrtvých tvorů. Jednu chvíli se šťastně houpají ve vlnách a zpívají, a pak je zasáhne harpuna větrem ošlehaných mužů, co si kvůli páru lepších bot navzájem podřezávají krky.
Doba, na kterou jsem se každoročně vracel domů, byla čím dál kratší. Zapomněl jsem řeč obyčejných lidí a obyvatelé měst mne měli za podivína. Když jsem přijel, sestra Nina si se mnou skoro neměla o čem povídat. Když ji jeden z těch šejdířských prokurátorů lorda regenta připravil o práci, byl jsem sto mil východně od Morley a málem jsem přimrzl k ráhnu. Pronásledovali jsme tenkrát velrybího samce, prvního, na kterého jsme v posledních měsících narazili. Sestře jsem pak pomáhal, jak jen to šlo, ale zahynula, hned jak začala ta morová rána. Na ničem z toho ale nezáleží. Jsem vyčerpaný a zahořklý. Velrybářský průmysl mne připravil o všechny sny. Svět mne podvedl.