[úryvek z deníku]
Další hladová huba, přesně tak to máma řekla. Huba, kterou bude muset léta krmit, a která na ni bude drzá pokaždé, co se otevře. To jsou první slova, co si od ní pamatuju. Když kvůli pití přišla nadobro o zrak – musela vypít snad moře chlastu – odešla jsem z té naší chatrče nadobro. Ale než jsem mámě naposledy ukázala záda, připomněla jsem jí všechny ty chvíle, kdy na mě vztáhla ruku nebo mi něco hodila na hlavu. Tu noc, co mě nabrala jako divočák a srazila mě ze schodů. To, jak mi pořád připomínala, že jsem jenom další smradlavá hladová huba. Když jsem odcházela, slyšela jsem ještě, jak mě proklíná. Mě i slepou temnotu.
Já a mí kumpáni jsme se měli co otáčet, abychom měli co jíst. Na celých Ostrovech to bylo stejné. Nebyli jsme největší děcka ze všech, ale měli jsme nejvíc za ušima, a když to jinak nešlo, nebáli jsme si ušpinit ruce. Jinak bychom na ulici nepřežili. Ale nebyli jsme tak zoufalí, abychom šli žebrotou. Takže jsme se drželi spíš kudly a doufali, že si nás všimne někdo od Kloboučníků nebo od chlapů z Bottle Street a vezmou nás k sobě.
Když pak jednoho dne seskočil ze svého nablýskaného kočáru ten frajírek ze Serkonosu a rozbil mé kámošce Deirdre tu její krásnou hlavičku a nechal ji svíjet se a umírat v pangejtu u cesty, utrhla jsem ze střechy té jeho bryčky jednu z ozdobných dřevěných gazel a zarazila mu ji tak hluboko do oka, jak to jen šlo. Když jsem Deirdre viděla naposledy, už ležela klidně a oči nehnutě upírala k ocelově šedému nebi. Já na ni radši ale vzpomínám jinak: jak se usmívá ze záhrobí při pohledu na jednookého frajírka, co mu z hlavy vykukuje dřevěná gazela.
Po tomhle incidentu se mě všichni začali stranit. Celé měsíce prováděla městská hlídka týden co týden zátah, aby mě dostali. Ze Serkonosu dorazil dokonce i velitel karnacké gardy. Ukázalo se, že táta toho frajírka byl serkonoský vévoda. Vlastní parta ode mě radši dala ruce pryč. Odevšud mě vyháněli. Házeli po mně kamení, nebo se mě snažili přetáhnout pytel přes hlavu a vyinkasovat za mě odměnu. Dokonce i velké gangy se ke mně nechtěly znát. Billie nosí smůlu, říkali všichni. Je prokletá. Budou s ní jenom problémy.
Možná si myslíte, že víte, co je to osamělost, ale nevíte. Věřte mi. Koncem sklizníku jsem byla tak plná nenávisti, že by se tím většina už dávno udávila.
Pak jsem potkala Dauda.
Bylo to brzy jednoho temného rána – to byla jediná doba, kdy jsem mohla chodit ven. Procházela jsem se ulicemi právnické čtvrti, když jsem před sebou uviděla tři postavy. Vypadali jako z městské stráže, ale neměli uniformy. Šlo jim o krev a prachy; čekali, až se z baru v příhodnou chvíli vypotácí nějaký opilý právník, kterého by okradli a zabili.
Nejdřív jsem si ho nevšimla, ale během mrknutí oka se před nimi najednou zjevil, jako z čistého nebe. Měl jen jedinou dýku, nic jiného, a ta se každého z nich jen jedinkrát dotkla na levé straně hrdla. Jejich krev zalila dlažební kostky a mírně se z ní kouřilo. Cukání končetin, občas některý z nich zachroptěl. Během té chvíle jsem si stačila všimnout jen tmavých vlasů a dlouhé jizvy na tváři.
Jakmile bylo po všem, zmizel na střechách. Nic podobného jsem do té doby neviděla, tak jsem ho sledovala. Mohla jsem tam přitom zůstat a probrat kapsy těch mizerů, co tam nechal ležet, ať vykrvácí. Nejspíš bych pak měla co jíst celý měsíc. Ale tohle bylo důležitější. Tak jsem se ho držela. Nechtěla jsem, aby si mě všimnul, a přitom jsem ho sama nesměla ztratit z očí.
Běželi jsme přes celý Dunwall, až do zchátralé části města. Tady nejspíš bylo jeho vlastní území. Nenápadné hlídky v podivných maskách. Myslela jsem, že znám celé město a všechny jeho bandy, ale tohle bylo něco nového. Schovávala jsem se za komíny a všechno bedlivě sledovala. Pak jsem se vydala za ním do jednoho starého domu.
Uvnitř byla tma. Hnijící koberce a stoly pokryté krysami ohlodanými papíry. Obrazy zničené vlhkem. A byly tu i zbraně a cvičné figuríny. Někdo tu potají žil a trénoval s noži a samostříly.
Ztratila jsem ho, ale rozhodla jsem se to tam aspoň prozkoumat. To byla hloupost. Věděl, že jsem ho sledovala, a přepadl mě zezadu. Když jsem ho spatřila, ztuhla jsem na místě a čekala, co řekne.
"Sledovala jsi mě, našla jsi tohle místo a teď ani neprosíš o milost. Ani neutíkáš, aby sis zachránila život."
"Nemám, kam bych utíkala," řekla jsem. "A abych pravdu řekla, na životě mi až tak nezáleží."
Přistoupil ke mně a podíval se mi do očí; snažil se z nich vyčíst něco, co by mu prozradilo můj příběh. "Myslíš si, že jsi uvnitř už mrtvá, ale já ti dám něco, pro co stojí za to žít. Budeš bojovat společně s námi a zabíjet lidi, jako byli ti, co ti ublížili."
Jen jsem kývla hlavou a poprvé po mnoha měsících se mě zmocnila obrovská úleva.