[úryvek z vědeckého deníku]
Dokud se ten kabel nepřetrhl, nebylo vidět nic zvláštního. Nic, co bych mohl nahlásit. Světlo mé lucerny odhalovalo jen nekonečnou hlubinou pode mnou; zdálo se, že můj úkol skončí trpkým nezdarem. Vrátil bych se na povrch s prázdnýma rukama. A teď jsem sice učinil zásadní objev, ovšem zaplatím za něj vlastním životem. Píšu tedy tyto řádky v naději, že moji společníci jednoho dne objeví tento potápěčský zvon, který se stal mým hrobem, a společně s ním i tento deník. Chci, aby se všichni dozvěděli, co jsem zde spatřil; co úžasného se tu přihodilo.
Tlusté průzory zvonu začínají namrzat, dech se mi sráží u úst. Je to už šest hodin, co tato má nešťastná výprava započala, a z mých výpočtů jasně vyplývá, že vzduchu mám už jen na pouhou hodinu.
Co mě sem vlastně přivedlo? Byla to zvědavost? Touha po slávě? Vidina velkého zisku? Po celé ty měsíce, které jsem strávil výrobou tohoto ponorného zařízení, jsem se soustředil na ty nejmenší detaily. Zakalení skleněných průzorů. Tok vzduchu shora do kabiny. Ten úžasný spínač, díky kterému je možné komunikovat prostřednictvím zvonku s lodí na hladině. Dal jsem si záležet na každé drobnosti při návrhu i výrobě. Proč mě jen nenapadlo, že zdejší obyvatelé ponesou můj vpád do svého světa s takovou nelibostí? Že na ten obří zvon zaútočí a srazí ho do nezměrných hlubin?
Seběhlo se to během jediného okamžiku. Z temnoty pode mnou se vynořila obrovská velryba a proplula těsně kolem mne. A vzápětí se kontrolovaný sestup změnil v krkolomný pád, ze kterého již není návratu. Kov kolem mne sténal a já si již byl jist, že ho ten nesmírný okolní tlak promáčkne. Zvon rotoval tak rychle, až se mi z toho točila hlava a neudržel jsem se na nohou. Pak došlo k prudkému nárazu, při kterém jsem se udeřil do hlavy a ztratil vědomí.
Trvalo celou drahocennou hodinu, než jsem přišel opět k sobě. A pak mi došla hrůznost celé situace. Jsem odříznutý, ztracený, bez jediného spojení se světem nahoře, bez naděje na návrat.
Zhasnul jsem lampu, abych ušetřil alespoň trochu vzduchu. A pak jsem si všiml toho nadpozemského svitu, který vycházel z mořského dna. Nebylo to přímo dno, ale droboučká stvoření s chapadly, která se nad ním hemžila. Vytvářela koberec z měkkých barev, který se točil a vlnil; bylo to jako zpěv světla.
A v tom bledém přísvitu jsem je spatřil. Leviathany. Obří velryby. Tady, ve svém vlastním prostředí, se pohybují s půvabem a elegancí. Cílevědomě. Opakovaně proplouvaly v blízkosti mého zvonu, jedna z nich se svým nesmírným okem téměř dotkla jednoho z průzorů. Jak jsem se díval do té titánské zornice, došlo mi, že nehledá bezmyšlenkově potravu. Pozoruje mě. Je zvědavá. Připlouvaly ke mně jedna po druhé a prohlížely si mě oknem. V jejich pohledu se zračila nesmírná inteligence, nebylo v něm ani památky po nějakém zlém úmyslu. Nějakou dobu mne studovaly a zvažovaly mou situaci. Pak zvolna odpluly směrem, kam na dno dopadly přetržené kabely mého zvonu.
Přál bych si, aby jedna z nich sevřela ty kabely do svých mohutných čelistí a odtáhla mou podmořskou kouli ke břehu. To je ovšem nesplnitelná touha, vyprovokovaná v mé fantazii nedostatkem vzduchu. Už jen sotva lapám po dechu. Velryby teď odpluly stranou a z povzdáli mě pozorují. Jejich píseň zde zní jinak. Léta jsem ji slýchával na hladině, tady je však dojemná, plná citu. Vědec ve mně začíná mít podezření, že v té písni jsou noty, které nejsme schopní zachytit sluchem. Tady v hlubinách je ale můžeme vycítit. Myslím, že se mi snaží ulehčit mé poslední chvíle života.
Hlavní výzkumník Douglas Church
ESS Strážce, plavidlo průzkumného sboru
Akademie přírodních věd