[úryvek ze zápisků věnovaný různým okultním artefaktům]
Moje matka prý byla čarodějka, ale pravda – jak už to tak bývá – záleží na úhlu pohledu a na tom, jaké místo ve světě zaujímáte. Z velké části se spoléhala na jedy, které vařila z exotických rostlin a jisté ryby, jež žije v korálových útesech kolem Pandýsie. Základem její moci byly halucinogeny, které svým obětem vpravovala do těla lstí nebo i násilím. Její pohled měl jistou zvláštní sílu, ta však pocházela přímo z jejího nitra, ne od Cizince. Tak dopadne člověk, kterého okolnosti zatlačí na naprostý okraj příčetnosti a záhuby, zůstane tam řadu let a pak se vrátí zpět do toho stáda ovcí zvaného civilizovaná společnost. Má matka byla prohnaná, to ano. Jestli za tím vším ale bylo i něco víc než jen jedy, skryté nože a lstivost, nevšiml jsem si toho.
Rodiče svým dětem vyprávějí, že někteří z těch, jichž se Černooký parchant skutečně dotkl, dokážou létat z jedné střechy na druhou jako vrabci. Jiní prý velí armádám krys nebo jedovatých much a je to pro ně přitom tak snadné jako pohyb vlastními prsty. Vševidoucí dělají správně, že se nás bojí a varují prostý lid, aby v noci nevycházel z domů a aby každý pečlivě střežil svou rodinu.
Cizincův vliv se ovšem může projevovat i jinak. Například každý, kdo mi slouží, může čerpat i část mé moci a myslím, že podobně to funguje i v případě čarodějek kolem Delilah Copperspoonové. Dál tu jsou lidé, kteří vyrábějí runy a amulety. Ta stará žena z druhého konce města – lidé jí říkají Bábi Hadrová – vyřezává a leští velrybí kosti, svazuje je dohromady a otevírá je Nicotě, až sténají jako člověk s horečkou za chladné noci. Našel jsem už několik těch jejích talismanů a pokaždé, když jsem se nějakého z nich dotkl, jistá malá částečka mého nitra mě opustila a přenesla se do ní. Co tím získává? Delší život? Nějaký jiný druh síly, kterému nerozumím? Takové věci jsou nad moje chápání.
Znal jsem svého času jen čtyři lidi, již nesli na těle Cizincovo znamení, ale věděl jsem o tuctech dalších, kteří po ní toužili. Stávali po nocích v různých jezírkách nebo rozhazovali prach po hřbitovech a žadonili o přízeň. Hrabali se ve zvířecích vnitřnostech a pálili lidské maso v domnění, že tak přivolají Nicotu. Jednou jsem se setkal s jistým umírajícím mužem, který celé roky sbíral runy a amulety. Rozdrtil je na prášek, umíchal z něj kaši a tu pak snědl. Domníval se, že tak vstřebá magickou moc, která v nich byla ukryta. Umíral dlouho a v bolestech. Také jsem znal jednu ženu z Karnacu, která kupovala amulety a podobné věci z velrybích kostí. Rozbila je, pak je zase spojila a prodala. Jeden z těch poškozených amuletů jsem si kdysi koupil. Přísahala, že díky němu se bude o mou kůži ostrá ocel lámat jako stébla trávy – a opravdu to fungovalo. Ale pokaždé, když se tak stalo, zčernal mi a vypadl jeden zub. Když jsem přišel o tři, dal jsem amulet raději jednomu ze svých lidí. Kdykoliv se nyní usměje, odhalí akorát krvácející dásně; docela by mě zajímalo, které věci uvnitř něj černají teď.
Někdy se sám sebe ptám, jestli by ze mě šel strach i bez těchhle darů. Říkali by mi i nadále Postrach Dunwallu, vyslovovali by moje jméno na tržnicích, v uličkách, na vysokých věžích a v salonech jen šeptem? Rád bych si to myslel, ale vlastně na tom ani nesejde. Dokud mám Znamení, použiju všechny dostupné prostředky k tomu, abych přinutil okolní svět konat mou vůli. Odčinit své dřívější skutky tak snadno ovšem nejde.