V plášti stojím utkaném z vlny,
kolem krku tvůj šál utažený,
hlídám, pohled upřený v dál.
Sleduju lodě, co z rána vypluly
a mám strach, co se stane, řeknu-li
ti sen, co se mi v noci zdál.
Nejšťastnější z poustevníků
co žijí jen pro sebe
daleko od zraků ostatních.
Uvnitř je teplo a klid,
stůl, židle, pár postelí
a venku šum větru ve větvích.
Ach ano, jaký nás tenkrát přepad' strach,
když vítr zadul, zvedl prach
a lampy zhasil; padla tma.
Jo, to byl zmatek, to byl ryk,
vždyť stačil pouhý okamžik
všichni muži na vodě
mohli být mrtví jedna dvě;
my ale světlo vzňali zas
a dovedli je domů k rodinám.
Rackové dole křičí
vichřice na skalách fičí
a odnáší mraky dál a pryč.
Mohli jsme spát, užít si sen
a když přišel soumrak a skončil den,
pak teprv vsunuli jsme do zámku klíč.
Byla tu radost,
byl tu i smích.
Vzpomínám, jak dolů běžíš
po schodech točitých
a do města chodíš
jen na skok, nic víc.
Ach ano, jaký nás tenkrát přepad' strach,
když vítr zadul, zvedl prach
a lampy zhasil; padla tma.
Jo, to byl zmatek, to byl ryk,
vždyť stačil pouhý okamžik
a všichni muži na vodě
mohli být mrtví jedna dvě;
my ale světlo vzňali zas
a dovedli je domů k rodinám.
Tam nahoře, až tam pod střechou
my byli si vzájemně nejlepší útěchou.
Tvůj šál se třepí, na slunci už zbled'...
Však ho mám už také drahně, drahně, drahně let.
Z hlavy, srdce tě však nikdy nepustím
a když tu stojím se svým neštěstím
věřím, že to světlo uvidíš,
že tě přivede zas ke mně zpět.
A zas tu budem stát oba na majáku,
Vysoko, vysoko,
nahoře na majáku.
Budeme tu stát
nahoře na majáku.
Vysokoooo
na majáku.