Svůj poslední domov si zřídím tady u řeky Wrenhaven. Smrdí to tu Nicotou, ale polévka ze sliznatek podle mé babičky ten zápach zažene.
Vzpomínám, jak jsme po téhle řece dřív vyplouvali až na moře, do obrovského oceánu světla a modré vody. Bylo mi tehdy patnáct a sítě jsme vždycky měli plné až k prasknutí. To bylo ještě za starých dobrých časů, než šlo všechno do kytek.
Ať je to jak chce, teď mi buď strážní prorazí lebku okovanou botou, nebo mě ohlodají krysy, anebo mě sežere mor. Ale už je mi to jedno.